OKRES JABLONEC NAD NISOU

• Úvod
• Aktuality
• Hlášení rozhlasu
• O obci
• Obecní úřad
• Další informace
• Úřední deska
• Podatelna
• Z historie
• Fotogalerie

Řeč lidu v Račicích na Železnobrodsku

     Na webových stránkách osady Střevelná je uveden úryvek z článku Františka Švagerky, který se zabývá řečí lidu v Radčicích. Některá slova se u nás používají dodnes, jiná už úplně zanikla. Další zajímavé články ze Železnobrodského sborníku najdete na adrese osady Střevelná http://www.strevelna.wz.cz/history/zelsbor/index.htm. Opravdu stojí za přečtení.

Anče

Z řeči lidu v Račicích na Železnobrodsku (Fr. Švagerka)

Železnobrodský sborník, ročník I., 1923 - 1924

     Rádecké Anče brulaté s krouzlovanými vlasy, už postarší, mělo vykulené oči jako brulatina, se rty úzkými a zubilo se ďasáky zdravými jako burkyně. Kakadu ani ofinu nemilovalo, čerta-li stím. Nosilo dudlík jako žvaklík. Číchovice, čichy krátkých vlasů čichaly mu se všech stran hlavy. Nikdy se nemračilo, nezahlíželo, neodmlouvalo, nebrblalo a nehemlalo, hm.

     Roztrhaných a scelených hábů, strhátů nikdy nenosilo. Picasů, zbytků od tetky Picánky nekupovalo. Často si povzalo máminu kukli s řídkými třísněmi, jež rádo si pobíralo. Jednou ji popůjčlo tetce Petriné a ta chruna šušňa-mušňa ji ponatrhla. Slabou jeho stránkou byl pěkný fěrtoch bez látaných drců a seker. Ztratilo se jako pšic.

     Toulalo se k večeru jako honkřísle a houzedliště, okříplým hlasem dreptěte breptalo, cuplalo, šlapalo si na jazyk a řečňovalo jako rybnikářka.

     Na podzim pindačilo Kateřinu. (Shánělo šejdovec.) I na čumendu o křtinách šlo někam na pobejtku. Chodilo k Dolením Šilhanovům. Tam byla jeho Praha. Tam Pepík Dolení, špetka a protidříška, často se k němu sehnoval a šípl mu do ucha cosi, zač mu potom vyčedilo, vyčinilo. Házet po něm hoblováčkami a všelijakým drentím. Babička Dolení, jejíž zdraví bylo tvrdé jako kámen-křemenička, ač ji píchalo do nuh, přece kejklavě vstala a hourajíc se houry, houry, někdy broukla: „Anče, neštiř se s Jozefem“, přiklepávala mu u hlavy a žduncovala ho do zád.

     Potom jako famfilus, divec, proběhlo se ke svojeti (své sestřenici), přeskočilo hupkem strumeny (prameny) a kalaby (kalužiny) v Hořenci i v Dolenci (vyše a níže položených částech obce).

     U Chalupských Šilhanů pojednalo ve přístěnku a pochovalo tam camprata, škápě, miminko, aby nekničelo. Při tom vyfukovalo, šmirkalo po očku přes prapysek dveří a dostalo drtek i drtinek vrzance (svítek zadělaný sdojky mléka po otelení krávy), pomazaný karlatovými povidly na děravci cezenými.

     Zvonek cinkal poledne. Anče si vzpomnělo, že Zvoníčků Václavů mumado nezvonívá poledne podle slunce, ale podle „rance“ (břicha). Někdy při pondělku, po muzice šuk mak šlo se poďvať do hospody na hochy, jimž bylo na nicovatě. Měli tam na hranejšku stolu pecen chleba, z něhož hudlivaňkem krájeli a hrnec perného hořčáku (štiplavého sýra). Pak si doma pochutnalo na vodovce, do níž hustě nakrájelo chleba tak, že česnečka byla jako kec. Pak si pousnulo.

     Potom u domu, na louce sekřáplo a posbíralo s několik hrsti třávy kozištěti a hajdy k cajku; zpívajíc dalo se do šlejfování foukanic. Mělo otevřenou vyhlídku v okně, kudy při dešti do domu čurkem zaprávalo. Brousilo doma korale na verpánovém cojku, na němž mu maťabula napsal: „Kdo lásky nikdy, nikdy nepoznal, ten neví co je svět, kdo-li však jen jednou miloval, myslí si na to zpět.“

     Anče v broušení popřestalo, hlavu si myšlením nemutýrovalo a připsalo tam: „Lepší je Sokol, vlastenec, než-li frejovný mládenec.“ Hoch mající umolousaný frkáč (kapesník) byl u něho pro tuto zlobotu nekalota.

     Na stěně, nad šatní rohatinkou, na škabřinei mělo špalíček sešitých písní, jenž byl jeho poklad. Milovala tu starou píseň po Bílé Hoře „Nešťastná vlast Čechů, rozpomeň sobě!“ Ve skleníku pod skleněným šturcem mělo boží muka.

     Při tanci se vydouvalo a točilo se jako rapida, řanda, manda, halabrána. Deržkovským hochům nepřálo proto, že s ním při muzice málo tancovali; leckterému paplhonci dalo žduchanec do zád a jako stará hrcajznice je přesudovalo : „V Deržkově peršalo na smerkové perkynko.“ Mělo tam kdysi hocha, starého pantíka, ale ten již dávno odškloub'.

     Oblíbenou rostlinkou jeho byl husí špárek, kontryhel, z něhož pletlo věnečky. Milovalo pěkné stromky mladé a ne staré krcbály. Po mroncavém kočištěti bacilo skolkem, protože mu na makotinu rozkeclo květník s kočičím zelím (ožanka kočičí).

     Shaňař psiště, ňafálek nif, ňaf, psovanec slídící u domu dostal od něho pometlem, ale nebolalo ho to, ani jej nelákalo voláním „Pušim, pušim!“

     Na Tučný čtvrtek třá bez kabatiště lecjaký nekňuba, zahaloun, placita, valnoha, klacmuda, usmolený papač, mumraník, splašil nějaké krejcary, túčil a přehálal s umrličí tváří celý deň v hospodě. Šámora na sešámaných podpatcích jen kolem šenku se brnožil, až všecko pročubroval, propil. Nadělaný malý čpurtík, udulený makabuk, učpulený řimbuk byl by rád celou hospodu jen sám vychlápal, udulenec, učpulenec. Rád rozťapa někoho pohuškal, čibrž sám v zástolí klutajícímu štarabovi třá do třikráti naváhl piviště, až mu hrejklo do krýhonu, ječal a škrýmal jako rezavé panty dveří. Potrefený ducman, obstoj, hečoun, hečal: „Pro tři sta filatů (filků), netamoro, nemráte (nepřející), co to strojíš?“

     Rádo si v zimě uklouhalo klouzačku a když celé Podkrkonoší bylo zasněženo a lidé s lícemi od větru osečenými sněhem se řouchali a čvachtali, tu pro svíznutí svízlo se na jarmark do Turnova, kde bývalo již beze sněhu, kopno (možno kopati motykou). Tam do něho sázeli, proč se v takové nekleči vydalo na cestu. Tu noc před tím dlouho přemyšlovalo, než se usnávilo a spalo jen na mřičky. Na zpáteční cestě koupilo u řezníka hovězí hlavu nebo nějaký kundrfál masa.

     Od hocha, kterému o velikonoční pomlázce dalo kraslici, o pouti bylo podarováno marcipánem. Třá dostalo serdce jako čtverce. Dne 30. dubna, když už svečíralo, před domem řampalo prknem, na jehož dolní konec levou nohou si stouplo, horní konec rukama ve výši přidržujíc opřelo se do něho pravou nohou a pak je pustilo na zem. V ten večer bylo ve vsi jako na lovu a dlouho do noci řampání prkny na zahánění čarodějnic hurtem všude ozvěnou se rozléhalo.

     Cikánka, kostroun, šuto, oskeruše o málo vyšší než záměra jednou do něho vosádala a prála: „Slečno, dejte si pohádať z ruky planetu!“  Anče do ní drclo, strbáčilo s ní a vyhajdalo: „Kej čert vás, vohymo vohymená, sem nese! Nechte si své štěstí pro sebe, nechci je od vás, jste hekaná!“

*) Článek tento jsme uveřejnili, protože obsahuje zhuštěný souhrn, typickou ukázku staršího nářečí našeho milého podhoří. Nářečí to není ovšem výhradním majetkem Račic, ale celého dalekoširokého okolí.

     

Na začátek

 

Na začátek