RADČICE

   OKRES JABLONEC NAD NISOU

 

 

     Vítáme Vás na našich webových stránkách. Chceme Vás seznámit s historií i současností naší krásné vesnice, se zajímavostmi v obci i okolí a vůbec se vším, co lze o tomto malebném kousku kraje říci. Naše obec leží v Jizerských horách, mezi městy Železný Brod a Tanvald. Z kopců nad ní je krásný rozhled po celém kraji. Jsou vidět Krkonoše, část Jizerských hor, Kozákov i Suché skály...      Více...

Z vyprávění paní Julie Hujerové,
v Radčicích 7, matky starosty obce, p. Václava Hujera

Zápisy jsou ponechány v původním tvaru, jak byly zaznamenány v kronice.
Pravopis odpovídá době jejich vzniku a nebyl nijak upravován.

 Provdala jsem se z Bratříkova do Radčic. Můj muž měl zde břidličné lomy. Středisko těchto lomů bylo v Radčicích, v nich se zpracovávala ručně břidlice na krytinu střech, kterážto dobrá krytina utrpěla konkurenční výrobou umělé krytiny, eternitem, asbestem aj. a nyní jen zřídka se v lomech těchto pracuje.

 Jak veselo bylo, když v zimě při mrazu i  v noci klapaly paličky dráčů v boudách! Dynamit na trhání skály mívali jsme klidně ve světnici, ve „sklerníku“. Pro dynamit si chodili lomaři a v zimě si jej dávali za košili na nahé tělo, aby prý nevychladl. V lomě, při těžké práci, byly zaměstnány i ženy. Výdělky lomařů nebyly veliké a kdo popíjel kořalku, která v lomě chybět nesměla, přinesl velice málo výplaty domů. A tak chudoby bylo všude dost.

 I čarování se zde hodně dlouho, zvláště v některých rodinách, udrželo. Nejznámější „čarování“ bylo: Před velikonoci ráno do slunce východu obejíti celé stavení s nádobkou svěcené vody a vystřikovati tuto svěcenými kočičkami za modlitby směrem od domu, aby se zlo vyhnalo a nemělo přístupu do domu.

 Ve vsi se všichni lidé neuživili, proto také jich mnoho, buď s hudbou, neb za obchodem do světa chodilo. A když se tak ti světáci v hostinci u "Balatků“ sešli, to bývalo živo! Hovořilo se rusky, maďarsky i německy a vypravovaly se zajímavé příhody ze světa.

 Dřevěná hospoda u Balatků č. 24, s pěkným kuželníkem, byla v osmdesátých letech velice populární a mnoho lidí z celého okolí ji navštěvovalo. Vlastenčilo se tam, můj muž tam nosil noviny. Byly to „Národní listy“, které se v těch dobách těžce předplácely. Byli 3 – 4, kteří se na ně složili. Byl to Šic v Brodě, Linka v Loužnici a můj muž. Přišly za několik dní, ale s jakou láskou se četly. Můj muž i z mládí byl milovníkem novin. Odebíral „Havlíčkova Slovana“, kterého ještě doma máme. Když přinesl k Balatkovům „Písně otroka“ od Čecha, co tu bylo rozruchu!

 Z Radčických hudebníků vynikl hlavně Šilhán Školský. Někdy v létech 1870, se svými hochy sotva škole odrostlými, kteří již trochu znali hráti na housle, odjel do Ruska. Hoši jen vlastním přičiněním tam vynikli, že Jaroslav stal se členem carského orchestru a druhý Antonín měl vlastní operní společnost, se kterou po Rusku jezdil a byl i dobrým skladatelem. Do rodného domku v Radčicích občas přijížděli. Starý Školský se před válkou definitivně do Radčic vrátil a je jistě v dobré paměti svou krásnou a ušlechtilou povahou. Byl veliký, s bílým plnovousem, v černém obleku, v bílé košili o velké náprsence, vždy čistý představoval aristokrata hraběte. Hrál v hudbě basu a při nástroji tom zvlášť postava ta vynikala.

 Ve válce nějaký ruský uprchlík, asi ze zajateckého tábora v Liberci, dostal se až do Radčic a lidé ho poslali ke Školským. Šilhán, ač sám hodně chudý (nedostávalť od synů z Ruska podpory), pohostil ubohého Rusáčka, převlékl, dal mu na cestu poslední peníze a vysvětlil mu cestu do Ruska. Ovšem, jak je to daleko z Radčic do Ruska! Pak Školský ze strachu veškeré ruské knihy a dopisy uschoval. Zemřel koncem války úplně chud.

 Druhý populární hudebník Radčický byl Rydval, či tak zvaný Honza či Jeník Bendů. Klarinetista Rydval byl znám daleko široko! Z mládí sjezdil snad kus světa a posledních 20 až 30 roků, kde se ve vůkolí hrálo, tam byl Benda. A nenáročný – hrál a hrál! A často lidé, když šli v pondělí ráno do práce, našli Bendu, jak někde na mezi, či u lesa sedí a trylkuje na klarinet, závodě tak s ptáčaty a napodobuje jejich jásavé zpěvy. A několikrát viděli ho, jak časně ráno sedí na místním hřbitově na hrobě své ženy a truchlivé melodie z jeho klárinetu vlahým jitrem se nesly. „Své Barušce musím zahrát, aby jí bylo veseleji,“ říkával.

 Benda byl malý, pohyblivý jako rtuť a vždy veselý. Nikoho nerozzlobil,  do hádky se nemísil, jen říkal: "Hošata, hošata, jen mírně!“ V taneční zábavě z hudebníků vždy poslední zůstal Benda a violista Černý. V době, kdy zde bydlel basista Šilhán, či Vojta Dolení, hráli tito vždy poslední po zábavě, ještě v šenku. Vojta basu, Benda klarinet, ale Benda často při hraní seděl na Vojtové base rozkročmo kolem krku basy a poslední hosté tančili a jásali kolem této kapely.  V hlubokém pak stáří, třebaže nemusel, chodil ještě Benda po vsích, aby lidem a i pro své obveselení pískal. A tak na silnici, na mostě přes Jizeru v Benešově u Semil, Bendu ranila mrtvice, klarinet mu padl do Jizery a voda to divoké dřevo odnesla do neznáma. Benda dohrál…..

 Z Radčických obchodníků vynikl Šilhán od Chalupských čp. 21, který jezdil do světa a dodával ve velkém zboží galanterní, resp. jablonecké.  Z mnohých ostatních rodin radčických, kteří neznali hudbu, jezdili do světa, hlavně do Ruska a do Uher, s flašinetem. Zkušenější měli i flašinetů více a ti pak přibírali tzv. junky, za denní plat. Do obce se přece tak hodně peněz přineslo a tím se celková bída mírnila.

 A pak přišla doba průmyslu, doba lepších výdělků. Staré domky shořely a místo nich jsou domy nové pěkné. V obce postavila se silnice, po válce přišla také elektrika, telefon, radio. Auta jezdí po silnici, často je vidět i aeroplany. Jaká to změna, jaký to pokrok!

 Žila jsem v době louče, v době tmy a nyní jsem ve svobodné republice. Co by tomu říkali vlastencové z Balatkovy hospody, kdyby vstali? Ale s tím pokrokem přišla také politika, objevila se nespokojenost, z��šť, závist. To upřímné přátelství dřívější je to tam. Před 50 – 70 lety, při vší bídě, byli lidé lepší, s větší láskou k vlasti a k češství, než dnes!

 _______________________ Dodatek kronikáře ____________________________

 Do Ruska chodili s hudbou a s flašinety z Radčic tito občané:

Petr Číla čp.12, s dcerou Žofií a synem, František Číla čp. 11, František Číla čp.10, František Václavů čp. 27, Antonín Václavů čp. 2, Boleslav Balatka čp. , Žofie a Marie Kopalovy čp. 32, Josef Kopal a Bohuslav Kopal čp. 32. Někteří občané chodili s flašinety také do Maďarska. Po světové válce již žádný s flašinetem do ciziny nešel.

Na začátek

© 2012 Radčice