RADČICE

   OKRES JABLONEC NAD NISOU

 

 

     Vítáme Vás na našich webových stránkách. Chceme Vás seznámit s historií i současností naší krásné vesnice, se zajímavostmi v obci i okolí a vůbec se vším, co lze o tomto malebném kousku kraje říci. Naše obec leží v Jizerských horách, mezi městy Železný Brod a Tanvald. Z kopců nad ní je krásný rozhled po celém kraji. Jsou vidět Krkonoše, část Jizerských hor, Kozákov i Suché skály...      Více...

Řeč lidu v Račicích na Železnobrodsku

Naše řeč je odborný časopis věnovaný češtině jako mateřskému jazyku. Mezi články, které jsou publikovány na internetu, je i jeden o řeči v naší obci. Více se dočtete na adrese naserec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=1039

Řeč lidu v Račicích na Železnobrodsku

Fr. Švagerka

Ves Račice, dříve Radčice, kde jsem kolem r. 1886 působil, leží asi 4 km na sever od Železného Brodu na kopci jako ve velikém rendlíku, otevřeném k jihozápadu, kudy odtéká voda. Je tam přes padesát domů a dvoutřídní obecná škola. —

Domy v Račicích jsou vesměs domky, ale nikdo nebydlí v domku, nýbrž v domě nebo má dům.

V domech dřevrných mají stěny roubené, strop poválkový s mezerami čistě vápnem vylištovanými, a všude je čisto, v domě i venky. U dveří mívají pometlo, koště a někde v koutě šťuchač, hrazku dole okovanou esovitým železem na šťuchání, rozsekávání bandur v sudě na paření pro krávu a týle.

V sobotu večer skoro všude se chystali do mejtele, koupele. Mívali varnu dřevrnou a někde i plechrnou.

V Budě bývalo gipsko. Měli tam dětí mnoho, málo krejcarů a místo prkenné podlahy jen hliněnou dupaninu.

Do vychozených pantů dveří navlékali kševle, kožené kroužky.

V chalupě č. d. 21 přebývali snad kdysi bibličtí písmáci. Bible v tom domě zůstala. Babička Šilánova Chalupská ráda v ní čítávala vždycky tam, kde nevídky, namátkou knihu otevřela. — Rádeckých Šilhanů bylo mnoho, proto jim přisláceli příslotek Chalupský, Roubalů, Zejdlů, Školský, Boudů, Bábin a Ferda Sedlák, Václavů byl Dílněcký, Pazdernický a Obecký.

Po prodeji domu nejmenovali nikde obydlí podle nového majetníka, nýbrž dlouho, ba celá desítiletí říkali tomu městišti podle jeho dávného vlastníka, jako u Špikovčin, kde kdysi přebýval Špika, říkají dosud, ač tam nyní bydlí Kopal, starému Kopalovi strýc Špikovčin, staré Kopalce tetka Špikovčina a dětem Karel, Josef Špikovčin a j.

»V dílně« říkají stále, ač tam dávno žádné dílny není, jako »V pazderně«, kde kdysi dávno bývala pazderna.

Sousedům druhodomským přisláceli drodomský. —

U každého domu měli pečlivě ošetřovanou a často hnojenou louku, kterou po stružkách zavlažovali z povrchních studánek. Až čtyřikráť v létě na téže louce síkli trávu kůsou trávnicí.

Babička Šilánova nařizovala: »Ďúče, vem kůsu, jdi od nadstudně trávy nasíct po růse, ale nesíkni se!«

Seno bedlivě opatrovali, měli je na louce u samého domu a neradi si je nechali zmoknouť. Jakmile se mělo na dýšť a od Muchova se z babího kouta mračilo anebo když se na obloze pomládalo, čemesně složili seno do kupišťat, anebo je v plachtách hatili do domů.

Při setí rozhazovali obilí z rozsívky rukou. Zralé žito a oves žnuli srpem do hrstí a ty v kejškách dávali do řádků. Někdo síkl obilí kůsou hrabicí. Svázané snopy stavěli do panáků. Kdo při poli neměl cesty vozové, ten vozil snopy domů na trakaři. Močovku, hnojnici a záchodový hnůj vozili v korčáku, kortouči, obedněném kolečku s příklopem, k obkládání sazenic hlavatky, červeného horského špičatého zelí, a dumlíků, tuřínu žlutomasého. Ornici orali hákem, hákovištěm. Bandury pozdní a ranní okurčata, burkon, burkyni (krmnou řepu) okopávali kratcem, širokou motykou. Pole u Jirkova jmenovali na Jirkovště, u Jílové na Jílovště a u Loužnice na Loužničtě. —

Mlaty ve stodolách měli prkenné. Seťové obilí mrskali v hrstích o sud. Zbytky snopů zase svázali provříslem a později je mlátili cepy. Šíty, otýpky slámy žitné, mlácené cepy, a matenice, cucha-ninu, otýpky z ovesné slámy, ukládali na patře, v přístodolku a jinde v domě. —

U putyky, v Haratině mlýně a jinde pekli pekaři pořádníček, černý, i kvasničáček, bílý chlíb; ten s moukou jako forotu v proutěných nůších, jejichž proramenice někdy až do ramen, jak váhly, se jim zařezávaly, trakali, tarabili a hatili na zádech přes Houšť, kolem Frajtrovny, kde kdysi stával domek Frajtrův, anebo ke Žlábku a domů. —

U Linků i u Balatků měli na prodej strouky česneku. V zimě chutnala polévka česnečka a bandury. Jindy mívali smaženku zapraženou nebo bramboračku se zásmažkou, jíškou a dumlíky. Nudlovník s uzeným masem sekaným byl jídlem svátečním.

Vacka pekli na rendlíku z vařených i syrových, strouhaných bandur s vejci. Halušky, sejkory ze syrových strouhaných bandur s moukou a vejci pekli na plátech pece a při pečení je širokým, lomařským dlátem na plátech obraceli. Šlejšky byly malé, pečené bandurové placky. Hubník byl oblíbený štědrovečerní pokrm pečený z hub sušených.

Často bylo slýchati: »Přidej do pece!« Rouru z kamen do komína jmenovali komínek.

Vžíce měli plechrné a ledecké, hliněné vokříny, mísy a baňáky, baňaté hrnce.

V kamnech měli medenec železný na ohřívání vody. —

Před vánoci ve všech domech dlouho do noci dibličili a všecko učistili. Chystali a tloukli koření na svátky. Maříně, ač mělo tři podhlavničky a velkou duchnu na lůži v podpřístřešku, přece dlouho nemohlo usnouti a vzdychlo si: »Dnes snad ani se neukryndám.« Časně ráno Frančtě na ně volalo: »Mařenků, jesti-li pak se vybabčíš z postele?!« Maříně ležalo, neslyšalo, o ničem nevěďalo, ale konečně přece vstalo.

V sednici uklidilo papíří od večera tam poházené, sedlo si na pícku a škeřilo, že se mu od tlučení koření na ruce vypětil podlitý plyskejř.

Frančtě je těšilo: »Neškeř, Krystyndel by ti nic nenadělil!« Ztichlo.

O vánocích ve dne v noci, na celý týden, leckde z celého pytle mouky i více pekli šolky (vdolky) a skládanice (koláče). Těsto zadělávali v dížkách i v neckách.

I po vánocích bývalo leckde slyšeti v domě průpovídku: Jména Ježíš, kde skládanice ležíš? Hledali ji ještě někde na komoře. —

Ďúčata nosila kanduš, spodničku, podvlečku, fěrtoch a šatku hedvábnou nebo jinou. Mnohá se zdobila na krku dvoudukáty i čtyřdukáty se zlatými korunkami na sametkách přišitými, mořskými korály, mořovkami, a granáty. Baby se rády odívaly starod��vnými plachetkami s třísněmi a šatku mívaly třá na babku — na pokos uvázanou. Na kožich každá baba stonala, ba, že ju. Muži rádi nosili vysoké boty — faldovačky. Někteří měli z Ruska kožichy a kožešinové čepice persiánové a jiné. —

Provedlo-li některé zvíře něco nekalého, dávali svou nelibost na jevo výrazy psiště, kočiště, koniště, koziště, slepičiště, kohoutiště a j., skoro nadávkou. —

U Vojačtin bydlily sestry Koňáková a Bystrá. Kdysi tam přebýval voják, a proto jim dali příslotek »u Vojačtin«. Dům jejich dřevrný jako staruška shrbená pod Blatištěm, kde bývalo bláta s utopené, pod rameny staré, šatlavé vrby se chýlil k zemi.

Mužové chodili s flašinety po Uhrách. Bystrý se vrátil. Jeho žena, spatřivši ho na prahu sednice, píchla: »Pěkně vítám za osem roků!« On: »Že ju? Je to jen sedem let.«  Dlouho doma nepobyl. Zase odešel do Uher a více se nevrátil.

K Vojačťatěm chodily na pobyt Cvičtě a Fryště s Ferdíčtem. Dcéra Vojačtina se ráda venčila a často bylo na ni voláno: »Ďúčiště, pojď do domu!«

V neděli Vojačťata chodila do kostela v nažehlených šatech. Stará Vojačtina jim připomínala na cestu: »Nezmaťte si šaty, večer půjdete do šejdovce tancovať!« —

Starý Pavlů stavěl jednou nový dům; byv tázán, pro koho staví, oznámil: »To stavím pro svého zetě.« Od té doby přisláceli tam U zeťů a bydlí tam Koňák.

Zeťovi žili spokojeně a dědilo jim to. Dobře se jim vedlo a zdraví jejich bylo tvrdé jako křemenice. Nebyli ducmani a na nikoho nekabousili. Chodili stále v bačkách. Zeťovou pochoutkou byl dumlík mladý, ne starý, šatlavý.

Stará Zeťovka muži doma vyčítala: »Jak poudám, tak poudám, ty bys třá jen fejfřil, u pece seďal a dračky na zátop štípal.« »A trvám, ty bys na to ani neviďala, protože do všeho jen tuze z blízka knikáš, knikoni,« usadil ji starý. »Jak poudám, tak poudám, ušidila bych tě, děti nemám, deseť slepic mám a jednáctýho kohouta, hnoje dost a pro někoho dříť se nemusím,« odsekla. —

Často pobejť chodili do jiného domu. Když z pobytí odcházeli, hostitel za nimi vojal: Mohli jste ještě pobejť, nebo: Pobuďte! Přijďte zas na pobyt!

Do chalupy přišly jednou na pobyt Čílovče se starou Čílovkou, Hujírče s Hujírkou a stará Kučeřice tam cosi široce od Adama vykládala. — V tom k Chalupským přišly dvě cikánky. Jedna v domě tancovala čardáš zpívajíc: Tumluj se, tumluj! Druhá cikánka se zatím vyvenčila a čísla na domě kanduš. —

Numeráci Jirák s Jiračtětem byli malí, ubozí sirotci. Chodili po domech. Živili je v každém domě deň, ve statku dva dni. Učistili je a nikdo jim neublihoval. Do školy chodili pilně. Háby, ďúčeti sukniště, chlapci kabatiště a j. vždy někdo daroval. Když nebyla škola, ďúčata si hrála.

Boženče se nafrndilo, nakepilo si Mařčeckou šatku, Frančtěckou spodničku, vykrámovalo všecky zaharboucený hračky a strojilo si s nimi. Přišlo čírtě Rozárčino Rozárče, venky nasápalo na třešni nezralých holejsek, na zahrádce s hrstku hrachových dlašek, přineslo je a strojilo si s Boženčetem.

Za chvíli Boženče zpozorovalo, že mu Rozárče čajzlo nepoležáka, panáčka s olověným těžítkem dole. Nabuchtovalo mu do zad. Rozárče jako štíře vlezlo pod lůže, tam škeřilo, močerovalo, ale dlouho tam nepobylo. Byla to malá čemerka, čemesné a čirné ďúče. Hned se zubilo a pičuřilo. —

Velmi rádi četli. Často bylo slyšeti: »Ďúče, slyšalos, abys nechalo čtení teď, když se svečírá. Můžeš číct až po světle.«

Otec volá: »Kde je Kadla?« Odpověď někde z nadsení: »Čte, nemůž se vybrabenčiť z nádomí a shán�� háby do šejdovce.« Kadla na to: »Mič a nevži, ty vhářko, vrdloužko!«

Šišlavý a mazlivou řečí mluvící byl kárán: Nepřemízej se! Mluv jako já a necul prst! —

Sluneční růsu (rosnatku), uznanou Matthiolim za velmi léčivou bylinu, měli v každém domě sušenou v zásobě na domě na zavřetí v prkenné komůrce. Ta v létě, když bylo již pěkně slunčito, hojně rostla a rudě kvetla v rašeliništích mokřin lesa Pelchova. Arnika (prcha chlumní) hojně rostla ve břesu na Drahách, nad Pelchovem; skoro v každém domě měli ji sušenou a také v silné kořalce nebo v čistém líhu namočenou na rány. —

Stará Balatice stonala, vyráželo ji, mluvila ze spaní, oči měla ve studánkách (zapadlé) a pořád byla na líkách. Ani sluneční růsa jí nepomohla. Bartošice dokrůčila jí do Sklenařic pro líky k Metelkovi, který z horských bylin uměl připravovati léčiva v celém Podkrkonoší známá. Ale ani Metelkovy líky nepomohly Balatici a vzdychala: »Jsu jako bzinka. U kata, nač se mořím?« Bartošice došlápla jí ještě až do Zátrnova, do Skokova u hradu Kosti pro líky ke skokovské bábě, která i baňky lidem sama zasekávala. Bartošici se z té cesty udělaly podlomy, pukliny kůže pod prsty u nohou. Ani skokovská bába Balatici nepomohla. Boleslav, její syn, vyhledal jí pomoc lékařskou v Brodě. —

Starší doma, na cojku, tvrdém, červeném, pískovcovém, do ostra vybroušeném, kolmo se pohybujícím bruse na sucho a na mírku sekali ze skleněných rafik korale.

Děti na dva, čtyři, šest a dospělí až na 18 konců ze dřevrných korejtek šťoucháním do drobných, sekaných koralí navlékali korale na slabé, mosazné asi 3 m dlouhé dráty.

V Deržkově korale pálili v ohni, čímž broušené hrany nabývaly lesku; potom je navlékali na nitky. To byla práce žadlavá, piplavá.

Navlečené korale vázali do svazků, balili je do bílého papíru a vozili do Jablonce.

Doma na cojku brousili ručně za mokra, na několika do držátka vražených jehlách, kusem gumy je přidržujíce a jimi otáčejíce, drobné korale i velké foukanice, oves i skleněné knoflíky do držátek zasazené a skleněné kroužky.

V brusírnách, šlejfírnách, brousili korale navlečené na drátech. Broušení koralí na drátech vymyslil prý jeden Talián.

Starý Poselt často s uzlíkem foukanic šlejbrhal do Němec. V Němcejch sehnal nové šlejfování a dětem přihatil něco dobrého. —

Nácek měl na všecko doch čas. Rád se navahoval tam, kde by si na něčem dobrém pošpitl. Byl to lenoch, hambous, hambáč, jen se klátil a pracoval o tom, aby se vůbec nepracovalo.

Máma taťkovi o něm přála: »Jen si pomys, pořád mekruje a hubou mele, že nemůž vydechnouť. Jesti-li mu řeknu: Čkej, pomič a nekodásej, dá mi na jedno slovo deseť, ten potřískanina.«

Ale měl také dobré chvilky. Často do brusárny čářil až v úterý, a tu mu šla práce od ruky a dělal za dva. Kamarádi mu hráli: »Nácku, dobře hranuj, aby faktor nemusil tvé korale míchati mezi naše šlejfování jako vejce zezulčino!«

V sobotu dopoledne dělal fajrum, na nikoho nečkal a celý od brusu ukoptěný kolandroval po hospodách, všelijaké vtipy vymýšlel a kejkle strojil.

Tři bratři Václavíci seďali v hospodě za stolem. Nácek s růžencem uzenic na krku klekl před nejstarším a sepjatýma rukama prosil: »Ach, ty milý Václavíčku, oroduj za nás!« Někdo od šenku zanotoval: Kyrie elejson! Nastal holas a Nácek dostal to, co chtěl, mazák piviště; chopil jej za ucho levicí, a pravicí jej hladě, z pašijí zpíval: Byť pak se všichni pohoršili nad tebou, já se nepohorším. Bychť pak měl s tebou zemříti, nezapřu tebe. A zase holasem a smíchem hospoda se třásla.

V tom vešel dovnitř kominík. Nácek stoupl na židli, a na kominíka ukazuje, vřešťal ženskou fistulí: »Ejhle, pán ve smutku! Po kom pak nosíš smutek?« Kominík na to štípl a zasolil: »Po tobě, ty, Nácku, trvám, že máš pět čtvrtí, půl vola a tři čtvrti blázna!« A zas bouře holasu následovala a ze sklenic přivahování. Každého to směšilo až k slzám.

Jinak byl Nácek dobrák. Když neměl krejcarů, vymekroval něco v hospodě zadarmo, ale peněz na nikom se nedlužil a na hospodských tabulkách dlužných nikde nevisal. Za to se styďal. To byla jeho dobrá stránka. —

Kolem Račic byly břidlicové lomy Světový, Dílněcký, Bosna, Boudův, Božímucký a j.

U každého lomu byla hromada nepotřebného kamení jako na krumpešti, nic tam nerostlo a říkali tam Na hrobce; vedle ní byla bouda, pod kterou dráči širokými ocelovými dláty, na něž tloukli paličkou dřevrnou, drali tabulky břidlice na krytí střech. V zimě seďali na nějaké podprdačce na zemi s hadrovitými čúchami na botách.

Jiní velkými, na dřevrné koze připevněnými nůžkami stříhali nadranou břidlici do tvaru čtyřúhelníků a v řadách rovnali do kop, oddělujíce tyto kopáky velkými břidlicovými tabulkami určenými na okraje střech.

Chodili k Jičínu a jinam do kraje, mezi krajáky, krajačky a krajdy, a tam pokrývali střechy i komíny břidlicí. —

Vítek Polmů byl dobrosrdečný, svobodný horák. Lomařil a stále byl při dobré chuti a leckdy snědl celého slaníka, herníka neloupaného i se šupinami. Nebyl vybíravý. Někdy i o vánocích v slamrňáku na hlavě razil ve svátek dopoledne na hrubou mši do Brodu. Cestou šel rovně a neváhal se jako klatizvon.

Přál Arně i Frančtěti a podaroval je při muzice marcipánem.

Měl hodinky, ale málo kdy mu šly, neboť zapomínal je vytáhnouť.

V lomě v poledne, po obědě rád si schrupnul a spal tvrdě tak, že se ze spaní neprodřítil, třá by nad ním hořalo. Když šla druhá hodina, sápl mu někdo ramenem, aby jej vzbudil. V létě ani mušiště štípající ho neprobudilo.

Když se svečíralo, první nechal práce. Kdosi zkoumal: »Vítku, půjč mi pítku!« Ale Vítek na to: »U kata, ušidil bych tě! Nehovím tomu. Mřeží se mi od práce v očích a padají mi hoření na dolení. Jdu na Spálov (spát).« —

Jiní šumařili. Komu se doma nechtělo dělať, ten si od hejtmanství v Semilech vyzvedl list za hudebníka, koupil několik flašinetů, najal mladé hochy, junky a s nimi jako podnikatel jel do Ruska i jinam. — Ubozí junkové! Podnikatel byl harobytný, šetrný a jen skládal peníze, jež junkové hrou na flašinety vyžebrali.

Do světa daleko chodily i ženské s harfami, kytarami i houslemi. I řádní, dobře sehraní hudebníci hledali živobytí mimo svoji rodnou obec. —

V karty hráli preferanc, mariáš a šístku obyčejnými kartami. Peter Zejdlů byl šťasten, měl-li trumfy žaldy a s radostí v šístce počítal sedumičky, jež měli místo doček, řka: »Proč není jich aspoň devatěnáct nebo dvaceť?« Čedil-li mu někdo pod nos a pejchal z dýmky jako cikán na mezi, říkal: »Nedolípej do mne! Nestroj, nebo dostaneš buchtu do zad!« A dostal, a hubácel.

Byl z toho holas, třá všichni holasili, až jim někdo hodil na stůl kartu, žaludské eso a píchl: »Hulačte si na babu žaludskou, a ne na nás!« Ale toho trumfa hodil jim někdo zpět s poznámkou: »To babiště si nechte, stejštilo by se vám po něm, až stoznova budete dávať!«

Kdo měl při hře mnoho řečí, toho usazovali rčením: »Nefáfruj, fáfroni! Tu máš piviště!«

Na konec nechali hry v karty a dali se do zpěvu. Krčmář nabízel teplé párky, křenovky, a uzenice velké s křenem po deseti krejcařích. Ty stály za to, neboť byly dvakrát tak velké nežli v kraji. —

Když jednou poslíček, listonoš, přinesl pozvání do věnečku svobodných dívek na Bratříkově, řekly baby, vdané ženy: »Nepůjdeme tam«, a ustrojily taneční zábavu, čepeček, kdež zpindačily svatbu, kolébku s nemluvnětem a křtiny se zpěvy domácími. Při tom si každá připíjela aspoň s klútek sladkých rosolek.

Děcku daly rachlátko, hrkačku, i gumový dudáček, šidítko k culení, pohajcaly je, aby neškeřilo, ukolébavku mu zpívaly a na tetku Franinu volaly: Dej mu hajc!

Potom daly baby vytroubiti volenku, samy si k tanci volily, rejdily a hoprdaly až do rána, jen se koptilo. —

Kolem domů měli v Račicích stromoví lesní i ovocné, aby děcka měla ovoce, nějaký pádič. Mezi domy všude byly samé louky s úzkými cestičkami, ohraničenými koly, na nichž byly přibity dlouhé hrazky a bidla. Leckde u domu stál jasen a na něm z jara libě pěl drozen i přesuďováček, sedmihlásek. Nově vysázené stromoví skoro všecko se přijalo a neuschlo.

Při silnici v Pelchově bylo mnoho jeřábů, obalených na podzim jeřabinami, pochoutkou kvíčal, které chytali do pruhel z prutů do oblouku ohnutých se žíněným okem.

Čermáky chytali zase v Lísku na červa, do sklopce.

Na podzim, když se válela podyma mlhavá a fučel severák, snášeli s nádomí do sednic vnitřní okna, bubínky a kamínka. Zvenčí obkládali dřevrné sednice roštím, jež přitarabili plhem. Štípali koháty (pařezy), až leckoho z toho v tříslích bolelo. I tříselnici (bouli v kyčlích) si někdo z toho ulovil.

Vosňákem, pořízem, škrabali hrazky a bidla na ploty, přes něž chlapci metali kozelce.

Kdo na zimu neměl vysoké boty, faldovačky, ten si je šel koupiť za sedem nebo osem zlatých na jarmark, do Trnova. Kdo šel přes Koberova k Vrátu, ten si jistě vzpomněl na to, že prý na Vrátě neměli žádných vrabců, dokud tam býval Kocour starostou. —

Bylo-li umrzlo, bylo kopno. Roztál-li povrch napadlého sněhu a pak zase zmrzl, byl popovrch, po němž bylo možno choditi cestou i necestou ode vsi ke vsi, aniž se kdo probořil. — Když na čerstvě napadlém sněhu nebylo ani šláčku, šlakovali do brusáren a jinam. —

Když někdo umřel, chodili lidé ze vsi každý večer, dokud byl nebožtík v domě, na modlení za nebožtíka. Při pohřbu hatili rakev s nebožtíkem na ramenech, nebo vozili ji na obyčejném voze přes Jirkov a Hrubou Horku poskopce a podolou do Brodu. Kněžíček šel s nimi pěšky a někdy také muzikanti, Broďáci, kteří všude před pohřbem, v domě smutku, byli potravinami i nápoji hoštěni.


Naše řeč 4, 1921

Na začátek

© 2012 Radčice