RADČICE

   OKRES JABLONEC NAD NISOU

 

 

     Vítáme Vás na našich webových stránkách. Chceme Vás seznámit s historií i současností naší krásné vesnice, se zajímavostmi v obci i okolí a vůbec se vším, co lze o tomto malebném kousku kraje říci. Naše obec leží v Jizerských horách, mezi městy Železný Brod a Tanvald. Z kopců nad ní je krásný rozhled po celém kraji. Jsou vidět Krkonoše, část Jizerských hor, Kozákov i Suché skály...      Více...

Skleněné kroužky (indické bangles)

(zkráceno)

Zápisy jsou ponechány v původním tvaru, jak byly zaznamenány v kronice.
Pravopis odpovídá době jejich vzniku a nebyl nijak upravován.

Skleněné kroužky (indické bangles) jest artikl, který se ponejvíce odtuď vyváží do Indie, Bombaje aj. a tamní lid je používá jako církevní ozdoby. Tento průmysl kroužkářský přinesl na Železnobodsko, Turnovsko aj. v letech 1901 až 1910 slušný a stálý výdělek i blahobyt a všechen pracující lid byl zprvu po několik roků plně zaměstnán.

Roku 1901 zařídil první brusírnu na skleněné kroužky na Železnobrodsku (předtím již několik roků se brousily na Jablonecku a Tanvaldsku) pan Josef Bulva z Držkova. Brusírna ta byla v Machlově u Držkova, v místě, kde dnes stojí družstevní mlýn. V roce 1902 zařídili druhou brusírnu na Železnobrodsku bratři Jaroslav a Josef Čílové z Držkova, a to pod Zásadou na "Kopani" u pana Hnídka, kde byl pohon vodní.

Postup při broušení kroužků byl tento:
Skelné hutě vyráběly surovinu, která zvážena na kilogramy a v pytlích byla z hutí přivážena do brusíren zprvu na jednokoňském voze ku zpracování. Aut se v tom čase zřídka ještě používalo. Surovina ta byla v hrnéčkách a každý hrnéček obsahoval: široký: pět kroužků, úzký: 7 až 8 kroužků. U těchto hrnéčků se v brusírně nejdříve musely odstranit dna. To se udělalo tím, že ostrou ocelovou špicí se zevnitř dno u hrnéčku odkroužilo, pak malým ťuknutím do dna toto odpadlo. Pak se tyto hrnéčky rozsekaly (pukaly) v řezech na jednotlivé kroužky. Tyto se sekaly (pukaly) na tzv. sekacím pískovcovém kameně, který byl na okraji ostrý a uváděl se do rychlého otáčivého pohybu. Sekací brusy, když byly již tupé, se přiostřily několikráte za den pískem a karborundem. Sekací brusy se zhotovovaly v Zásadě, Držkově a ve Frydštejně a musel si ho dělník, sekáč, sám koupiti ze svého výdělku. Když byly usekané, tak se srážely (šarfovaly) na litých šajbách, na které zapuštěna voda a jemný písek a uváděny v rychlý otáčivý pohyb naležato, srážely se u kroužků ostré kraje po obou stranách. Dále se ty ošarfované strany platovaly, či hladily, aby nebyly od písku rozškrábané a sice na pískovcovém bruse, na nějž tekla voda a otáčel se též rychle naležato. Dále se kuglovaly, t. jest, aby nebyly zevnitř kraje ostré, tak se na malém ostrém brousku ty ostré kraje obrušovaly. Potom se ručně hranovaly na hranách, jež z hutě na každém kroužku vyznačeny byly. Kroužky se hranovaly na stojatém pískovcovém bruse a pomocí řetízku, který se otáčel po hřídeli brusu zavedena z vaničky voda na brus. Kroužek dle velikosti se navlekl na dřevíčko a
 pravou rukou se přidržoval na hranách k brusu, při tom se pomalu v ruce otáčel, až byly všecky hrany obroušeny. Od hranařů se odpočítaly a přišly k pulírování či leštění v peci, již k tomu upravené. Dále se balily do krabic a odváželi je majitelé brusíren do Jablonce n. N. do vývozních exportních domů, odtud pak exportovány do ciziny. Práce při broušení kroužků byla vesměs úkolová, zručný dělník vydělal zaden tři až čtyři koruny. Tehdy se zpracovávaly kroužky barevné, tj. zelené, modré, topas, aqvamarin, anagelb, violet, kristal, černé apod.

Zpočátku, nežli dostalo dělnictvo zručnost, setkávala se práce při zpracování kroužků s obtížemi, mnoho kroužků se při broušení a pulírování rozbilo a zkazilo, ale během dvou tří let se výroba zdokonalila a rozšířila se po celém okolí na Železnobrodsku, Turnovsku a jinde tak, že téměř v každé obci až několik brusíren a počítalo se v létech 1905-8, že je u broušení kroužků celkem zaměstnáno čtyři až pět tisíc lidí. V brusírnách byli zaměstnáni muži, ženy, dívky i mladiství dělníci po vyjití ze školy a o venkovské dělnictvo stavební i tovární bývala až nouze. Ani mládež nešla tak do učení na řemeslo a většinou šla po vyjití ze školy do kroužkáren. Může se říci, že to byly doby nejlepšího rozkvětu a blahobytu. Nezaměstnaných v těch dobách nebylo, hospodářský život se rozvíjel. I v brusírnách se více pilo pivo i kořalka, ovšem že ne všichni a mnozí milovníci hospod drželi "modré pondělky", ba i úterky a našli se i takoví, že měli hospodskou růžovou náladu i několik dnů v týdnu.

V této době (1906-13) byly v Radčicích tři brusírny a to: u Linku v čísle 40 podnikali tři společníci Josef Linka, František Kodejš, Boleslav Balatka, v čísle 17 společníci Josef Šilhán a František Šimůnek, v čísle 20 Antonín Poslt (padl ve válce 1914-18) ... dále vyjmenovány všechny brusírny v okolí. Však během tří čtyř let se broušení kroužků rozšířilo až do kraje na Turnovsko, Frydštejn, Semilsko, Švihova, Haidy, Smidar aj., tím nastala nadvýroba, kroužky nebyly tak pěkně zpracovávány, klesaly na prodejní ceně v cizině i v Jablonci n. N., i ceny od práce. V říjnu 1905, když ceny od práce byly silně sníženy, vypukla stávka kroužkařů a brusírny zastaveny úplně na Železnobrodsku, Turnovsku aj. Stávka ta trvala od října až do konce roku. Ceny od práce částečně zvýšeny, ale dodělaly se jen staré rozdělané objednávky, což trvalo šest týdnů. Za zvýšené ceny objednávky nebyly, proto se úplně nikde nepracovalo až do Velikonoc. ... dále popisovány akce dělnictva, jejich organizování v odborové organizaci "Ústřední sdružení děl. sklář. se sídlem v Loužnici u Železného Brodu" , vydávání členského časopisu "Český sklář", rovněž spojování exportérů do kartelu, popisovány všechny schůze, porady, tábory a průvody dělnictva ze Železnobrodska.

V roce 1910 se začaly v některých brusírnách brousiti lepší druhy kroužků, a to kroužky zrcátkové, měsíčkové, vykládané a kroužky tutnové granátové. Postup při broušení zrcátkových kroužků byl tento: Když byly kroužky usekané, sražené, platované a krajní plochy na topolové šajbě vyleštěné, odpočítal je výrobce dělníku, který si je vzal domu a doma přikytoval na prostředních 12 hran zrcátka již dle velikosti hran nařezaná. Kytovaly se tím způsobem, že se kroužky přiměřeně rozpálily a šelakovou tyčinkou se hrany natřely a přilepily se na ně zrcátka. Když jich měl brusič takto přikytovaných 25 až 30 tuctů na den, v brusírně obrousil krajní hrany, přičemž se obrousily ostré okraje zrcátek. Když byly ohranované, tak se obroušené hrany leštily na kartáčovém stroji, na vodu, do níž se rozmíchal dostatečný podíl prášku, tzv. "tripl". Pak se očistily z pilin, balily do krabic a odvážely k exportu. Postup při broušení tutnových granátových kroužků byl tento: Z hutě se do brusírny přivezla surovina, která byla v rourách (trubkách) až 30 cm dlouhých. Tyto roury sekáči rozsekali na kroužky, buď na široké neb úzké. Pak se srážely (šarfovaly), platovaly, pak hranovaly. Tyto tutnové kroužky neměly z hutí vymatené hrany, ty hranaři na nich museli vybrousiti. 

V roce 1910 postavilo novou brusírnu "Družstvo výrobní dělnictva sklářského z.s.s.r.o. se sídlem v Loužnici", které mělo přes 50 podílních členů. Jeden podíl činil 50 korun a zápisné. Předsedem družstva byl Josef Liška z Radčic, pokladníkem Josef Vít z Radčic, jednatelem J. Liška, úředník nem. pojišťovny v Žel. Brodě. Stavbu prováděl stavitel A. Vosátka, Velké Hamry. Byla to brusírna moderní a nejlepší v okolí a pracovalo v ní na 40 dělníků a dělnic. Byly v ní dva byty. V jednom bydlel Josef Liška, ve druhém Josef Vít z Radčic. Dále tam byla balírna kroužků, pulírna, veliká brusírna a strojovna pro motor. Motor tam byl silný na koksový plyn a dynamo na elektrické osvětlení v celé budově. Zprvu se v této brusírně pracovalo pro Václava Hujera z Radčic, který v této době exportoval, potom pro export v Jablonci n. N. Brusírna pak z nezjištěných příčin vyhořela a veškeré zařízení a zásoby zboží ohněm zničeny. Následkem malé požární náhrady brusírna se již znovu nemohla postaviti, provedena soudní likvidace, spáleniště v dražbě prodáno, cihly zbourány, které koupil a odvezl Jindřich Linka z Radčic. Brusírna ta stála na kraji Plchova u Kopalova borůvčí vedle vozové cesty. Pozemek pro ni koupen od Františka Linky, hostinského v Radčicích čp. 9. Podílníci členové přišli tam o podíly. .....

Dne 3. března v noci r.1913 vyhořela brusírna Josefa Linky a spol v Radčicích čp. 40. V domě tom se již brusírna nově nezřizovala a ještě v tom roce na tom místě postaven dům. Dne 28. července r. 1911 v noci vyhořela brusírna Antonína Poslta v Radčicích čp. 20. Brusírna ještě toho roku byla znovu na tom samém místě postavena. Dne 4. listopadu r. 1913 vyhořela brusírna p. Josefa Lišky a F. Šimůnka v Radčicích čp. 17. Brusírna se již znovu nezřizovala a na tom místě pak příští rok postaven obytný dům. Dělnictvo, které pracovalo v těchto brusírnách, ztratilo tím práci. Pracovalo v nich dělnictvo z Radčic v počtu asi 50 - 60 a byli pak nuceni si najíti zaměstnání mimo obec. Škoda tak pěkného zaměstnání, neb již sotva přijde taková doba, aby se zaměstnalo tolik dělnictva v obci.

Roku 1913 a 1914 pak dostaly kroužky obyčejné poslední těžkou ránu, neb v těchto dobách se již obyčejné kroužky ani nehranovaly ani nesrážely. Surovina se již jen diamantem rozřezala na kroužky a tak se balily do krabic a odvážely do exportu. K takovéto výrobě nebylo již třeba brusírny, jenom větší místnosti. Přístroj, na němž se kroužky diamantem nařezávaly, byl jednoduchý a skládal se z dřevěného podstavce, na němž byla připevněna dřevěná rozevírací hlava, která měla kličku. Na druhé straně byla umístěna ručička, na jejímž konci se připevnil dobrý diamant, která se mohla lehce pohybovati po zubovitém ráfku. Zuby na ráfku byly vyměřeny podle šířky kroužku. Nařezávání kroužků se provádělo lehce. Do hlavy se vložil kroužkový hrnéček, pak pravou rukou se kovová ručička, na jejímž konci byl diamant, posunula na vnitřní výřezy kroužkového hrnéčku, přiměřeně se na ni přitlačilo. Levou rukou se kličkou hlavou zatočilo a pak tak dále, až byl celý hrnéček nařezán. Když byly takto hrnéčky diamantem narýsovány, daly se na rozpálenou plotnu a na plotně se teprve oddělily na jednotlivé kroužky. Na takovém přístrojku se nařezalo kroužků až za 10 ručních sekáčů. V Radčicích se takto pracovalo asi v pěti domech.

Dne 26. července r. 1914 vypukla světová válka a výroba kroužků i korálků úplně zastavena. Po světové válce k podzimu r. 1919 docházely z ciziny poptávky a objednávky na skl. kroužky a v brusírnách se začalo pracovat. V tom čase ceny kroužků silně stouply a faktoři, kteří měli předválečný sklad hotových kroužků, vydělali veliké peníze a někteří i zbohatli. Po válce se již zde obyčejné barvy kroužků nevyráběly, tj. topas, zelené, modré, aqva, violet aj. a obchod těchto barevných kroužků opanovali Japonci, kteří u nás výrobu těchto kroužků odkoukali a v Japonsku výrobu zavedli. Lepší druhy kroužků jako granát, jantar a rubín však nedocílili tam vyrobiti. Zde na Železnobrodsku se po válce vyráběly kroužky tutnové, zrcátkové, vložkové, granát, jantar. Po válce zprvu se kroužky řezaly diamanty jako v roce 1913-14. Později pak hutě zdokonalily u suroviny tak tenké řezy, že se daly lehce nožem od sebe odděliti. Potom již vozili hustě do brusíren auty kroužky již nasekané, v bednách.

Po světové válce byla v Radčicích jedna brusírna na skl. kroužky, p. Antonína Poslta, čp. 20, která r. 1918 přišla do dražby a koupil ji p. Josef Pavlata z čís. 9, který měl také najatou "Haratinu" a v ní ve válce mlel. Později brusírnu čp. 20 koupil od Pavlaty Rudolf Novotný z Jílova, v níž se kroužky zprvu brousily ani ne celý rok, potom se tam již nebrousí.

Po roce 1921 ceny kroužků počaly zase klesati. V roce 1923 a 24 přestaly se vyráběti lepší druhy kroužků, cizina žádala zboží stále levnější. Skelné hutě vyrobily náhražku za tutnový granát a vyráběly granát tzv. "presovaný", tj. kroužky měly hrany vypresované v huti. Kroužky ty byly barvy nažloutlé a pulírováním, pálením dostaly barvu granátovou. Tutnový granát tím zanikl. V roce 1924 vystavil v Radčicích novou brusírnu Josef Kopal z Radčic z čísla 56. Brusírna ta měla domovní číslo 67. Zprvu se tam brousily kroužky, krátký čas hranovaný granát, potom jen kroužky smirkové (syrové) - kroužky se přestaly hranovati, jen se srážely a pulírovaly a tak se vyvážely do ciziny.

V roce 1925 přišel do módy nový druh kroužků, tzv. kroužky "lampové", slabé, oblé, bez hran, které skl. hutě navíjely jako surovinu do rour (jako péro), roura se pak po délce rozřízla a pak každý kroužek se sletoval. Pak se přivážely do brusíren, kde se hranovaly a pulírovaly. Od hranování oblých kroužků se platilo brusičům v roce 1925 od 100 jednoduchých tuctů Kč. 25 až 30, takže zručný hranař vydělal za den Kč. 30, když práce byla. V roce 1925 zřídil malou brusírnu ve svém domě Antonín Václavů čís. 2 v Radčicích, kde se začalo pracovati v srpnu r. 1925. Brousily se tam ručně kroužky lampové a granát a jantar smirkový. V roce 1925 tam bylo zaměstnáno 10 hranařů, 6 sražečů, 2 pulíři, 2 rovnači a baliči.

V dubnu r. 1926 lampové kroužky se přestaly ručně brousiti, poněvadž v té době vynalezl stroj na broušení (hranování) lampových kroužků Jan Kopal z Velkých Hamrů se svým bratrem Františkem. Ne tento stroj si vyžádali patent. ...... Následkem těchto strojů přišlo několik set ručních hranařů o práci. V roce 1926 cizina nabízela tak nízké ceny od kroužků, že nemohl za to pracovat faktor ani dělník. V té době si srážeč u smirkových kroužků za 10 hodin práce vydělal v úkolové mzdě za den 10 - 12 korun a práce ta byla ještě málo kdy.... následuje popis krize sklářského průmyslu, schůzí, porad a stávky dělnictva, konkurence v Japonsku, Německu a Indii, vytvoření Družstva výrobců kroužků pro Železný Brod, exportních společností v Jablonci n. N., snížení odbytu pro náboženské nepokoje v Indii apod. Radčic se týkají již jen tyto zápisy:

V roce 1928 postavil v Radčicích zcela novou brusírnu Antonín Václavů z Radčic z čís. 2, a to na bývalém sokolském cvičišti u "lísku". Starou brusírnu při svém domě č. 2, která nevyhovovala, zrušil. V nové brusírně (čp. 80) se zprvu asi půl roku kroužky (šlégrovaly) čili rýsovaly, hranovaly se lampové kroužky na strojkách a srážely kroužky šmirglované granát a jantar. Dne 24. května r. 1928 v noci vyhořela zde brusírna kroužků Josefa Kopala z čís. 56. Brusírna se již znovu nestavěla a spáleniště koupila F. Šilhánova a postaven tam obytný dům.

V roce 1932 kroužky šmirglované se již témeř v brusírnách nezpracovávají a dodávaly je do exportu přímo skelné hutě. Od kroužků lampových ceny stále klesaly a brusírny, které ještě pracují, zařizují se i na zdobení (malování) kroužků. Následkem toho bylo nyní v brusírnách zaměstnáno nejvíce mladých děvčat při malování kroužků. Brusírny v těchto dobách často nepracují i po několik měsíců pro nedostatek práce. Když pak 15. března r. 1939 obsadilo Německé vojsko zbylé Česko-slovensko a utvořen Protektorát Čechy-Morava, tu opět nastalo ochabnutí v průmyslu sklářském. V roce 1939 jest na Železnobrodsku asi osm brusíren na kroužky. V Radčicích je toho času jen jedna. Skleněné kroužky bangles od jara nemají odbyt a v brusírnách se nepracuje.

Na začátek

© 2012 Radčice